Člověk si může časem zvyknout na hlasité zvuky. Třeba zprvu hluk vrtaček dráždil, ale po nějaké době to přestalo znít tak hlasitě, prvně sekání trávy znělo strašně nahlas ale po chvíli to už nebylo tak hrozné, první uhození bubnu znělo hlasitě, ale teď hraní na bycí vůbec nevadí, a tak podobně jsou příklady kdy člověk je vystaven hlasitému hluku, ke kterému může mít ze začátku odpor, ale po chvíli ho ztratí. Takové zvyknutí ale ve skutečnosti škodí, protože i když si člověk na to může zvyknout, tak uši stále trpí.
Zvyknutí na hluk může být z důvodu, že dojde k subjektivnímu poklesu vnímání hlasitosti, nebo tím, že po nějaké době vystavení hlasitému hluku se posune práh citlivosti sluchu, ten bývá zprvu dočasný, ale taky to časem může být z důvodu, že uši při opakovanému vystavení hlasitým hlukům se poškodí a příjdou o schopnost vnímat hlasitost tak jako dřív.
Tím se taky může vytvořit koloběh, kdy si například člověk pustí příliš hlasitou hudbu, v uších po chvíli dojde k dočasnému posunití prahu civlivosti sluchu, člověk si zvýší hlasitost, aby to znělo tak jako když to zrovna spustil a celé se to opakuje. Časem po několika týdnech, měsících, nebo i letech takovým poslechem dochází k často nevratné ztrátě sluchu.
Je proto naprosto zásadní, aby lidé dbaly na ochranu sluchu kdykoliv jsou vystavováni hlasitým hlukům.